Příběh pana Jana

Pan Jan pracuje u zaměstnavatele OZP v Jihomoravském kraji už desátým rokem. Při nástupu vůbec nebylo jisté, zda to „ustojí“, dlouho nepracoval a byl soustředěný spíš na své osobní a zdravotní problémy. Mistři a spolupracovníci se mu zpočátku museli intenzivně věnovat, pomáhat při osvojení nejen pracovních úkolů – postupně od jednoduchých až ke složitějším. Podařilo se, zapadl a dnes je součástí dílny. Jeho postižení však nezmizelo: je pomalejší, každou novou práci je mu potřeba opakovaně vysvětlit, průběžně kontrolovat (stejně jako u většiny ostatních). Nezmizely ani osobní problémy – žije sám, je odkázaný na pomoc v řadě běžných věcí. Je optimista a extrovert, potřebuje své problémy sdělovat a diskutovat o nich s nejbližšími zkušenými kolegy – mistrem, hospodářkou provozu. Není výjimkou ani pomoc při řešení stále častějších administrativních rébusů spojených s řešením osobních zdravotních i sociálních problémů. To vše už za léta praxe management i většina zaměstnanců považují za samozřejmost.

Sám říká: „Jsem rád, že tady můžu pracovat. Firma je pro mě jako rodina. Neumím si představit svůj život, kdybych nemohl pracovat a neměl kolem sebe lidi, kteří pomůžou, když potřebuju“.