Sociální nebo socializační?
Často přemýšlím o tom, co vlastně sociální podnikání znamená. Jak se projevuje v praxi? A proč to děláme?
Ráda vzpomínám na svoji kolegyni, kterou jsem zaměstnala na recepci. Byla to velmi plachá dívka s hlubokýma očima, která se potýkala s vážnými potížemi v sociální adaptaci. Když jsem se s ní sešla na přijímacím pohovoru, nevěděla jsem ještě, s čím se musí každodenně vyrovnávat. Byla inteligentní, pohledná a na první pohled nevypadala, že má problémy. Ale ten druhý již odhaloval více. Nejistý projev, zadrhávání v odpovědi při otázkách, rudnutí, blok. Tahle dívka že má zvládnout práci recepční, která je z podstaty prací kontaktní, prací, kde každodenní styk s lidmi je nevyhnutelný? No, to by byla výzva! V jejím případě socializační.
Ale ona to chtěla. Uvědomovala si, že se pro svůj budoucí život potřebuje naučit se svým postižením zacházet. Byla vyplašená, ale odhodlaná a to mne přesvědčilo ji přijmout.
Pro obě strany to nebyla procházka růžovým sadem. Jedna věc je, že chcete pomoci člověku, který má „papíry na hlavu“, aby dokázal žít co nejvíce normálně. Zároveň ale potřebujete, aby podal reálný výkon, což vždy znamená existenci nějakého manažerského tlaku a poskytované zpětné vazby. Musíte mu vytvořit chráněné prostředí a určitý tréninkový areál, v rámci kterého postupným pracovním kontaktem s veřejností i s lidmi z firmy nalezne a rozvine své schopnosti. Musíte toho člověka zároveň koučovat, vzdělávat a cvičit v konkrétních dovednostech jeho práce. V tom je chráněná dílna výborná, protože obsahuje konečné a předvídatelné množství procesů a situací a v rámci nich se může pracovník cítit dostatečně bezpečně a věřit, že vše postupně ovládne.
Recepční v naší firmě zabezpečuje i menší část provozní práce a pomáhá připravovat pracoviště svým nevidomým kolegům. To není z hlediska nároků na komunikační dovednosti málo. Při této rozmanitosti se také snadno dělají chyby, které je nutno pojmenovat a odstranit. Komunikovat přitom o chybách s člověkem, který má problém ustát i neutrální kontakt s cizím člověkem a říkat mu, že to či ono musí příště udělat jinak a lépe, není jednoduché. Můžete ho snadno rozložit a zhoršit jeho stav a ambice se někam posunout. Dosti často se dostanete na hranici, na které končí vedení a koučing a začíná psychologická práce. Občas jste i za touto hranicí. Naštěstí se to vše dařilo a postupně zlepšovalo. Provoz jsme vychytaly a z mé kolegyně se stávala čím dál usměvavější a zářivější osobnost, která se již netoužila schovat za recepci, když na ni někdo promluvil. Byla stále sebejistější a vydávala se do stále složitějších a předem méně jasných situací. Prostě byla výborná.
Po téměř dvou a půl letech odešla. Bylo mi to líto, dobře se mi s ní pracovalo a jednalo. Ale důvod, proč odešla, byl úžasný. Sama od sebe úspěšně absolvovala pedikérský kurs, pořídila si frézu na suchou pedikúru a tuto profesi šla dělat na volnou nohu. Rozumíte?! Zcela samostatně šla do rizika podnikání. No prostě nádhera! V takový přerod jsem na počátku nemohla vůbec pomyslet a ono se to stalo! A proto to dělám!
Dík za krásný příběh. Přeji si, aby toto byl ten hlavní důvod práce se zdravotně postiženými.
Vynikající článek,
takovýchto příběhů máme zcela jistě v našich provozech každý ze zaměstnavatelů, jen se s nimi nechlubíme veřejně. Nevím zda je to úmysl, ale určitě bych ze svého pohledu uvítal kdyby měl takovýto článek svého autora.
Michale ale to je právě ta chyba, měli byste se více “chlubit”, tohle je velká přidaná hodnota vaší práce, kterou si málokdo uvědomí.
Články běžně mají autora, tady respektujeme přání zůstat v anonymitě.
Moc hezký a inspirativní příběh, ano kvůli tomu to taky, většinou, děláme :). Ale nalejme si čistého vína, Zveřejňováním takových příspěvků bohužel nedosáhneme většího respektu politiků nebo vlády. Prostě svět je takový. Jedinou cestou za mě je přetavit tyto příběhy jeden vedle druhého do “případových studií”, kde bude jasně popsaný stav předchozí a stav po zapojení do práce, dosažená změna pracovních schopností, kvalifikace, zlepšení psychického stavu. Pak finance – náklady na takového člověka před zaměstnáním a po té, kolik stála stát podpora a zdravotní a psychologická péče, když nepracoval a kolik by stále, pokud by nepracoval až do dosažení důchodovéh věku. K tomu srovnání kolik stát stojí podpora zaměstnávání, pak úspora zdravotní a jiné péče proto, že se ten člověk cítí lépe a funguje a přínos pro stát na odvodech ze mzdy, DPH apod. Sečteno a podtrženo tenhle systém se státu vyplatí a má ho podporovat a rozvíjet. Pokud budeme mít tahle konkrétní věrohodná data a budou mluvit v náš prospěch, má smysl to zveřejńovat a bude to mít efekt. Bude to rozhodně lepší než trvale a neurčitě tvrdit, že když nám stát nezvýší příspěvek, většina z nás OZP propustí a nebo zkrachuje. Souhlasíte ? Já vim, není nikdo, kdo má čas a dokáže se tomu věnovat a udělat první studii… Hezký den 🙂