Co lepšího může přinést rok 2025

Končí rok 2024. Je za námi hodně dramatických pět let zkoušek odolnosti, ve kterých drtivá většina zaměstnavatelů obstála, ať už s většími nebo menšími problémy. Jízda ale nekončí – svět kolem nás je nestabilní, těžko předvídatelný. Ať už se jedná o problémy globální nebo národní, které jsou spolu stále víc propojené. Počínaje vztahy velmocí a válečnými konflikty, přes evropské iniciativy Green Deal a státní rozpočet ČR na rok 2025 až po malé „pískoviště“ systému podpory zaměstnávání OZP.

Co bylo

Jsme rádi za současný konstruktivní přístup státní správy při jednání o novele zákona o zaměstnanosti i návrhu změn v rámci doprovodné novely zákona o sociálním podniku (i když s podporou sociálního podnikání má pramálo společného). Jde ale pořád o dílčí změny nástrojů a jejich parametrů, nikoli o systémové řešení, po kterém voláme a toužíme už mnoho let. A navíc pozdě, na poslední chvíli, s malou předvídatelností.

Pamatuji nejen vznik zákona o zaměstnanosti v roce 2003, snahy o změnu v rámci „sociální reformy“ v roce 2012. Podílel jsem se na vlastní inciativě AZZP ČR a SČMVD v letech 2015–17, z níž nakonec vzešel opět jen dílčí okruh změn zákona o zaměstnanosti v roce 2018. Právě v následujícím roce 2019 probíhala naposled poměrně nadějná jednání o návrzích zásadnějších změn. Mimo jiné

• o změně posuzování invalidity pro trh práce (stávající nedává zaměstnavateli informace o pracovním potenciálu OZP a jeho možném rozvoji),
• o vytvoření institutu chráněné práce bez pracovního poměru nebo se „zvláštním zapojením“ (tuto funkci plní nesystémové část ZZP pod tlakem minimální mzdy),
• o potřebě pozitivní motivace běžných zaměstnavatelů k přijetí OZP (dnes podpora pouze finanční se zastaralými sazbami zvýhodnění a příspěvku; ani systémový projekt ÚP ČR nemá ambice prakticky pomáhat zaměstnavatelům s „know-how“ individuálního přístupu uvnitř podniku v dnes velmi náročném a zcela jiném trhu práce,
• o nutnosti včasné a spojité pracovní rehabilitace (nad rámec nástroje dle § 69 zákona),
• o základní příčině „spekulativního“ zneužívání § 78 a 78a, kde stát pohlíží na ZZP pouze jako na „množinu pracovních míst“ bez ohledu na vnitřní organizační, obchodní a finanční vztahy v podniku či organizaci – ty jsou totiž jediným klíčem k identifikaci nežádoucích jevů.

V této souvislosti mne zaujala informace o požadavku EU na stanovení „Národního cíle v oblasti podílu zaměstnaných OZP“. Úkol z roku 2021 má termín na konci roku 2024. Ustavená pracovní skupina se jistě shodne na těch správných číslech do roku 2030. Podobná čísla známe v EU i z mnoha jiných oblastí. Je to správně: „loď, která nemá cíl, nemůže vyplout z přístavu“.

A co bude dál?

Ale nabízí se znovu otázky: lze cílů dosáhnout za stávajícího stavu? Není právě předvolební rok 2025, kdy už nehrozí naléhavé legislativní úkoly, právě vhodnou dobou k přípravě návrhů a systémových změn pro novou vládu po roce 2026? Není tu prostor začít se zabývat příčinami problémů, nikoli jen řešit následky?

A nemůže se i AZZP ČR iniciativně zapojit do spolupráce? Nejen se státní správou, ale i se vstřícnými zaměstnavateli na běžném pracovním trhu? A nejen v samotné personální oblasti, ale třeba i kombinací odborné spolupráce s obchodním partnerstvím na principu „win-win“? Máme a umíme něco, co oni většinou neumí. Věřím, že se v roce 2025 pár příkladů najde.

Karel Rychtář