Bariéry na cestě k ideálu

aneb proč má většina lidí se zdravotním postižením problém uplatnit se na běžném trhu práce?

AZZP ČR se společně se SČMVD a dalšími partnery podílela v roce 2025 na studii zaměřené na bariéry, bránící OZP ke vstupu nebo přechodu na volný trh práce. Z výsledků studie vyšly nelichotivé závěry. Situace se přes nespornou snahu centralizované politiky zaměstnanosti za desítky posledních let nezměnila. Systém podpory není konzistentní a prostupný, zaostává za rychlým růstem potřeb a požadavků volného trhu práce.

Primárním cílem je umožnit osobám se ZP uplatnění na běžném trhu práce. Tuto větu najdeme ve všech strategiích a dokumentech od Úmluvy OSN až po dílčí regionální projekty.

Nepochybuji, že tento cíl má (otevřeně nebo skrytě) každý člověk, který se stane invalidním nebo se i narodí s postižením. Čím to je, že se to podaří jen zlomku z nich? Jistě, část lidí má velmi vážná postižení, která neumožňují až na vzácné výjimky soustavně pracovat. Je to ale jediný důvod?

Stále se opakují případy, kdy motivovaný člověk s vážným postižením najde práci, kde je užitečným spolupracovníkem a zaměstnavatel mu, hlavně zpočátku, vyjde vstříc. Nestačí se pak divit, když mu posudková služba sníží nebo odejme invalidní důchod jen proto, že začal pracovat. Podle české legislativy je totiž invalidní důchod přiznán jako „kompenzace poklesu schopnosti soustavně vykonávat pracovní činnost…“ Tedy v příčinné souvislosti se zaměstnáním. Že je to nesmysl? Že je to vlastně trest za aktivitu a iniciativu? Také si myslím.

Hodně lidí se zdravotním postižením podle průzkumů hledá práci. Většinou však neuspějí, klesá jejich motivace, až zcela rezignují. Jen těžko jde posoudit, kdy je to objektivním nedostatkem příležitostí (např. v regionu) nebo nedostatkem správných kontaktů nebo informací, nebo jen nereálná očekávání (podmínek, mzdy za práci). Možnosti úřadu práce jsou omezené, kompetencemi i kapacitou. Je to úřad se všemi plusy i mínusy.

Možnost pracovat u některého ze zaměstnavatelů na „chráněném“ trhu práce využívá dnes okolo sedmdesáti tisíc lidí. Výhodou je přizpůsobení režimu práce, prostředí, organizace práce individuálním potřebám. Zpravidla jde o jednodušší práce, tedy i s nižším výdělkem, odpovídajícím množství a kvalitě práce, příležitosti jsou ale dnes velmi rozmanité.

Taková práce by měla především pomoci profesnímu rozvoji, samozřejmě individuálně, a umožnit alespoň části zaměstnancům zajímat se o uplatnění na volném pracovním trhu. Ze zkušeností těchto zaměstnavatelů víme, že je to spíše výjimka. I z vlastní manažerské zkušenosti vím, že část odvážných se po čase vrací do „klidného přístavu“ zpět. I přes zajímavý výdělek prostě nezvládnou požadavky a nároky nového zaměstnavatele. Chybí právě onen individuální přístup, pro který nemá běžný podnikatel ani kvalifikaci, ani kapacitu. Je to možná pochopitelné, ale není to dobré.

Pokud pomineme nároky nepřetržitých provozů v průmyslu (dvanáctihodinová směna je pro většinu OZP překážkou), ani běžné manuální práce v dílně, ve skladu nebo v obchodní činnosti už se dnes neobejdou bez moderní techniky, digitalizace, stálého kontaktu s technickým rozvojem. Kolik specializovaných zaměstnavatelů OZP dnes je schopno investovat do modernizace, technologie a do vzdělávání alespoň klíčových zaměstnanců, když většinu příspěvků státu zkonzumuje regulovaný růst mezd, jen z malé části pokrytých růstem produktivity práce znevýhodněných zaměstnanců?

Pamětníci si vzpomenou na „investiční dotace“, které pomohly řadě specializovaných zaměstnavatelů k rozvoji a konkurenceschopnosti. Z dnešních příspěvků dle §78a míří do „přizpůsobení pracovních podmínek potřebám OZP“ jen asi 1-2 % celkového objemu dotací. Podniky, zabývající se většinou kooperací ve mzdě, službami podnikům nebo výrobou s nízkou přidanou hodnotou, dosahují v průměru okolo 3–5 % zisku, z něhož jen těžko mohou investovat rozvoj, nákup drahých technologií. Nikoli vinou těchto zaměstnavatelů, ale vinou systému podpory se tak stávají „konzervami“ soustředěnými stále více na samotné udržení pracovních míst většiny OZP.

V podobné situaci jsou i sociální podniky, které zaměstnávají jiné typy znevýhodněných osob na trhu práce. Jak zaměstnavatelé OZP, tak i oni by měli být mezistupněm – cestou k uplatnění části znevýhodněných na volném trhu práce, což často deklarují a usilují o to.

Dnešní trh práce však je expres, který tyto osobní vláčky nikdy nemohou dostihnout, pokud se nezmění sama podstata systému podpory, který ustrnul na úrovni devadesátých let minulého století.

Karel Rychtář