Jaké místo ve společnosti zaujímá firma zaměstnávající zdravotně hendikepované?

Nedovedu uvést konkrétní příběh určitého člověka, našeho zaměstnance, kterému práce v našem družstvu změnila život, či zachránila ekonomickou situaci. Přesto si myslím, že za desítky let jeho existence se zde vystřídalo tolik osudů lidí, kteří by to v tzv. „normálním podniku“ třeba nezvládli nebo by psychicky trpěli tím, že nejsou dostatečně výkonní, rychlí nebo fyzicky či psychicky odolní. A kteří zde prožili plnohodnotný nejen pracovní, ale i osobní život, naplněný pocitem, že jsou užiteční, aspoň částečně finančně zajištění a že je někdo potřebuje.

Je tak nějak samozřejmě rozšířený názor, že v klasické firmě založené za účelem zisku si zaměstnavatel prostě nemůže dovolit zaměstnávat ty, kteří nestačí stále se zrychlujícímu tempu a tlaku na výkon.  Přesto, ani firma zaměstnávající více než 50% zdravotně hendikepovaných zaměstnanců nemá ve svém konkurenčním okolí žádné velké výjimky. Kromě příspěvků podle zákona o zaměstnanosti, které ovšem s rostoucí minimální a zaručenou mzdou pokrývají stále menší podíl mzdových nákladů zdravotně postižených osob, musí takový podnik úplně stejně bojovat o svoji existenci, o získání odbytu svých výrobků, o zakázky.

A přece je atmosféra v takové firmě jiná. Řídící pracovníci nemají jen na starosti řídit provoz podniku. Vedoucí, mistři, ale třeba také mzdová účetní se musí někdy chtě nechtě stát i terapeuty, kteří musí přistupovat ke každému člověku individuálně, zohlednit více jeho potřeby, či případná omezení. Zajímat se o svého spolupracovníka nejenom po pracovní stránce, ale často být i jeho důvěrníkem, finančním poradcem, snažit se pochopit i jeho rodinné zázemí, které vždy nemusí být tím bezpodmínečně podporujícím a chápajícím prostředím, které takový člověk potřebuje najít. Po letech takového soužití pak prostě nejde propustit člověka, jehož pracovní výkon logicky časem klesá, ani když je na tom firma ekonomicky hůře, což v dnešní hektické době není tak neobvyklé.

Bohužel na to spoléhali a spoléhají i naši vládní představitelé a zástupci MPSV, kteří v posledních letech argumentují tím, že přece tyto firmy nepropouštějí své zdravotně hendikepované pracovníky, takže vlastně ani žádnou další zvýšenou podporu nepotřebují. Přísloví: „Sytý hladovému nevěří“ to zřejmě docela vystihuje. Přeji jim, aby sami na vlastní kůži nebo ve své rodině nemuseli takovou zkušenost se zdravotním postižením udělat a aby se i přesto snažili potřeby druhých pochopit a podpořit.

ŠT

0 odpovědí

Diskuze

Chcete se připojit k diskuzi?
Přidejte komentář.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..