Český Kocourkov aneb přímá pomoc na cestě do nezaměstnanosti OZP

Každý soudný člověk pochopí, že zaměstnávání OZP vyžaduje individuální podporu a pomoc. Jinak by tito lidé, pro které je práce cestou k seberealizaci a smyslu života, nemohli tohoto cíle dosáhnout. Nemluvíme tu o pracovní terapii – hře na práci – ale o skutečné práci ve výrobě užitečných dílů a výrobků nebo při poskytování podnikových nebo jiných služeb, které mají skutečnou tržní hodnotu. Čtyři tisíce zaměstnavatelů, většinou malých a středních podniků s více jak 70 tisíci zaměstnanými OZP, důsledně v režimu zákoníku práce.

Mnoho let je součástí podpory specializovaných zaměstnavatelů OZP i část příspěvku, která pokrývá nezbytnou asistenci, zajišťovanou odbornými asistenty nebo jen příležitostně ostatními spolupracovníky. Pomoc má nekonečné množství podob – od fyzické pomoci s materiálem, výrobky nebo nástroji až po pomoc organizační, kontrolní, administrativní či psychosociální podporu. Samozřejmě jde o individuální, proměnlivou a jen těžko normovatelnou činnost, které se věnují nejen asistenti, řadoví spolupracovníci, ale i vedoucí, mistři, skladníci a administrativní pracovníci.

Až do loňska nebyl s uznáním této části příspěvku problém. Jak je v našich krajích zvykem, našli se samozřejmě chytráci, kteří tohoto příspěvku na „provozní asistenci“ začali zneužívat. Navrhli a dohodli jsme s MPSV ČR jednoduché omezení založené na horním limitu uplatňovaných objemů tohoto příspěvku v jednotlivých případech. Byla přijata novela zákona o zaměstnanosti.

Stát však využil této příležitosti k plošnému omezení způsobem, založeným na důsledném prokazování toho, co je či není „přímá pomoc“ zdravotně postiženému zaměstnanci na konkrétním pracovním místě. A nároky na prokazování toho, co je a není přímou pomocí, se od počátku roku stupňují. Obludná administrativa, nejednotné výklady, obavy z odpovědnosti na straně úřadů práce. V důsledku ale razantní snížení příspěvků, často tam, kde se jedná o příkladné zaměstnavatele, ohrožující jejich ekonomickou stabilitu – tedy i udržení pracovních míst nejslabších skupin postižených zaměstnanců.

Uvedená situace je typickým důkazem odcizení politiků, státní správy a tvůrců legislativy a exekutivy od reality. Někteří „nemají čas“, jiní se obávají lobbistů, a přitom stačí málo: naslouchat, osobně se přesvědčit a kriticky myslet o souvislostech. Řešit příčiny, a ne následky problémů.

Paradoxem je, že např. nový zákon o Integračním sociálním podniku přímo vyžaduje sestavení integračních plánů zaměstnaných znevýhodněných osob a poskytování různých forem asistence. Pravda – s minimální podporou, ale to je přece samozřejmé…že.

Ujišťuji, že není. A nikdy v tomto tržně konzumním prostředí ani nebude.

Přibývá proklamací, výzev na evropské i národní úrovni. Ale skutek utek. Důležité je ušetřit ve státním rozpočtu. Za každou cenu. Že z přijaté podpory zaměstnavatelé OZP „vrátí“ většinu v podobě odvodů, přímých a nepřímých daní, zpět do veřejných financí – to nechce nikdo slyšet.

Kdo na tuto podobu (a)sociální politiky státu doplatí, asi není nutno zdůrazňovat.

Karel Rychtář