Pan Standa – IT specialista

Padesátku mám pomalu na krku. Do svých 47 jsem toho stihl vcelku hodně. Můj táta byl trenér atletiky a měl dobré trenérské výsledky svých svěřenců i na MS, ME… a tak mě od mládí taky driloval ve sportu, v pubertě jsem trénoval v Brně na Lodních sportech. Vystudoval jsem MU v Brně.

Pak jsem se oženil a odstěhoval do Krkonoš. Manželství bohužel vydrželo jen chvilku, ale i tak jsem se rozhodl zůstat v Krkonoších, abych byl blízko mým synům. Pak jsem se rozhodl, že změním svoje pracovní zaměření a v období 2010-2015 jsem se upsal v armádě a byl jsem nasazený i na misi v Afghanistánu.  Po uplynutí této doby jsem se vrátil ke svému oboru a pohyboval se v oblasti IT.  Až do vypuknutí mé nemoci jsem byl stále v aktivních zálohách a byl připravený kdykoliv vyjet a účastnit se pomoci při povodních, či jiných záchranných akcích, kde se nasazuje armáda.

V Krkonoších jsem po skoro patnácti letech v roce 2015 svépomocí dostavěl dům a čekali jsme s mojí druhou manželkou na kolaudaci a těšili se na narození našeho dítěte. A tady je bod zvratu v mém doposud vcelku normálně žitém životě.

Požár domu

V práci mi zazvonil telefon. Volal soused. „Člověče, kouří se ti z okna, nenechal jsi něco na plotně?“ V hlavě mi to šrotovalo, tak mu říkám: “Jdi se tam prosím podívat“. „Ty vogo, tam hoří“ Pak už to nabralo obrátky. Volal jsem hasiče. Sedl v práci do auta a za 20 minut jsem byl na místě. Dům byl v plamenech. Vyhořel se vším vybavením. Nezbylo téměř nic. Přišel jsem i o své želvy, gekony, agamy, což mě hodně ranilo. Jsem terarista a doufám, že se k tomu jednou znovu vrátím. Zdroj požáru byla snad nová rychlovarná konvice a zkrat v její základně. Jelikož byl dům před kolaudací, tak ani toho moc nebylo z pojištění stavby.

Nezbylo nám skoro nic. Moje žena byla v šestém měsíci těhotenství, já se při pokusu o zachránění některých želv z plamenů nadýchal kouře a skončil jsem na delší dobu v nemocnici.  Byla to těžká zatěžkávací zkouška. Museli jsme se nastěhovat k rodině manželky a vměstnat se k nim do bytu. Trvalo to tři roky, než jsme se trošku postavili na nohy a přestěhovali se i se synkem a malou dcerou pak na Moravu. Tady na Moravě se mi na začátku covidového šílenství narodil nejmladší syn. Byla to velká radost.

Klíště

Nejmladšímu synovi bylo cca půl roku a přišla další rána osudu. Pravděpodobně mě kouslo klíště nebo jiný hmyz při sekání trávy. Po několika dnech jsem si všiml, že mám na noze a břiše červené fleky. Moc jsem tomu nevěnoval pozornost, protože to spíš vypadalo na kousnutí komárem.  Jenže po týdnu se fleky změnily na typické pruhy značící lymskou boreliózu. Následovala léčba běžnými antibiotiky. Zlepšení se dostavilo, v tehdejší práci však jsme dokončovali projekty a já tedy chodil do práce i s antibiotiky a asi jsem podcenil léčbu. Samozřejmě to bylo hlavně z důvodu, že jsem živil rodinu, přestavoval dům, splácel hypotéku a prostě každá koruna bylo potřeba. Rodina s malými třemi dětmi, tak si to dovedete představit. Objevila se strašná únava, bolesti kloubů, svalů, hlavy… Ale sváděl jsem to na přepracování. Pracoval jsem jako IT technik a lítal stále někde.

Pak se to stalo. Zkolaboval jsem přímo v práci na pracovišti u servisu počítače na jednom oddělení. Odvezli mě na infekční oddělení do nemocnice. Nasadili velmi silná antibiotika. Ale já jsem vnímal, že se moje problémy výrazně zhoršují, že tuhnou svaly, soustředit se nedá, velmi bolí klouby. Intenzivní rehabilitace vůbec nepomohly. Nedokázal jsem vstát ani za pomocí chodítka. A tak jsem se ocitl na invalidním vozíku.

Dostal jsem se do rehabilitačního centra v Blansku. To byl takový pomyslný start v rehabilitacích. Celou dobu covidu jsem strávil po nemocnicích a rehabilitačních centrech. Svoji ženu a děti jsem i díky zákazu návštěv v nemocnicích po celou dobu covidu viděl pouze párkrát. V hlavě se mi honilo, že manželka je doma a musí vyžít jen z nízké mateřské a mé nemocenské. Je tam sama a stará se o tři malé děti, žije v polorozpadlém domě, který jsme sotva začali rekonstruovat. Ale paradoxně mě drželo nad vodou to, že se musím kvůli nim uzdravit.

Covid

Ale přišla další jobovka. Nakazil jsem se covidem. Udělalo se mi zle, nemohl jsem dýchat, měl jsem typické covidové prsty.  To najednou ležíte na lůžku, na nose kyslíkovou masku, v rukách napíchané kapačky, nemůžete se vůbec pohnout, ležíte na boku, vše vás bolí a čekáte, až vás sestra přijde otočit. Propadáte se do těžkých depresí. Z covidu jsem se relativně brzo dostal. Ale silné bolesti neodezněly, ba naopak a nohy vůbec nefungovaly. Jako jedinou možnost, jak mě postavit na nohy lékaři viděli ve formě neurostimulace určitého centra v mozku, která ovládá pohyblivost nohou. A tak jsem se dostal do Všeobecné fakultní nemocnice do Prahy. Zde jsem podstoupil mnoho „elektrošoků“ – odborně řečeno neurostimulace. Tato terapie však nezabrala.

Musím říct, že jak začnete přemýšlet nad druhými spoluležícími v rehabilitačních ústavech či nemocnici, a bojíte se, že dopadnete jako oni, tak vás to strašně rychle dostane do beznaděje a začnete tomu propadat. I mě se to bohužel stalo, že jsem ztratil naději. Stalo se to v době, kdy mi moje žena oznámila, že to nezvládá a dává žádost o rozvod a opouští mě a i s našimi třemi malými dětmi se odstěhovala se zpět do Krkonoš. Najednou pro vás ztratí život smysl. Nemáte rodinu, nemáte zdraví, nemáte kolegy v práci, nevíte, zda vůbec budete kdy moci práci zvládat. Víte, že vás čeká pouze prázdný, a to doslova, protože manželka si vše odstěhovala, rozbouraný dům, který rozhodně není bezbariérový. Nedal jsem to. Ztratil jsem chuť žít.  Přežil jsem jen díky včasnému zásahu sestřičky na oddělení. Dlouho jsem se dostával zpět.

Bydlení se synem

Na prázdniny 2022 jsem už vrátil do úplně prázdného domku, který je spíš staveniště, než prostor bezbariérového bydlení. Naštěstí se mi podařilo v práci si udržet alespoň poloviční úvazek. Samozřejmě pouze se základní mzdou. Snažím se si najít další práci, abych vůbec vyžil. Stalo se totiž ještě něco velmi nepochopitelného.

Můj sedmiletý syn měl 1.9.2022 nastoupit do první třídy v Krkonoších. Moje, nyní už exmanželka, mi ho však den před koncem prázdnin dovezla s tím, že ať žije se mnou a chodí do školy tady na malé vesnici u Brna. Šok. Nemáte pro kluka nic. Ani postel, ani oblečení, ani ručník, ani hračky ani pomůcky do školy, nic a druhý den má nastoupit do školy. Ale dali jsme to! Díky vstřícné pomoci lidí z naší vesnice se stal zázrak a můj syn 1/9 nastoupil do první třídy. Žijeme teď spolu. Už ho mám oficiálně i v péči. Ale je to velmi náročné, nemám ani pračku, protože ji není kam dát a ani bych se do ní nedostal.

Příspěvek na péči mi přiznali jen 880 Kč. Bez asistentky si nejsem schopný uklidit, vyprat… Protože mimo nefungujících nohou mám i omezenou hybnost jedné ruky. Nyní dokonce díky nepochopitelnému pochybení se zpozdilo i vyplácení invalidního důchodu. Občas si říkám, co mi to ten život naložil. Ptám se, kde mám brát sílu.

A co bude dál?

Ale pochopil jsem, že je nutné neztrácet víru, že se vrátíte do běžného života. Myslet pozitivně. Mimo synka mi moc pomáhá to, že mám kolegy, že můžu sdílet úkoly na něčem se podílet, zkrátka zapojit mysl a cítit se být alespoň trochu užitečný. A mít i soukromé plány…. A o mých plánech snad popovídám někdy jindy. Mám jich hromadu. Od pokusu se dostat na paralympiádu až po objetí ČR na vozíku s převýšením odpovídajícím výstupu na Everest a pomoci ostatním postiženým lidem třeba tím, že jim dám vizi a naději.