Povinnost nebo svobodné rozhodnutí?

Na stránkách Veřejného ochránce práv se objevil článek – informace o zrušení povinnosti osob se zdravotním postižením podat informaci o invaliditě 1. nebo 2. stupně. Z hlediska lidskoprávního zcela správné rozhodnutí. Zejména, pokud OZP pracuje na otevřeném trhu práce, měla by sama rozhodovat o tom, jak bude zaměstnavatelem (ale i svými spolupracovníky) vnímána a co je pro ni v konkrétní situaci výhodnější.

Měl jsem osobní zkušenost s kamarádem od dětství, který se stal uznávaným expertem na plynové turbíny, sjezdil kus světa. V 57 letech jej postihla mozková mrtvice, z níž se zotavoval více jak rok, i po tom jsem odhadoval jeho omezení nejméně na 2. stupeň invalidity. Přesto začal znovu pracovat, nechtěl žádný důchod a ani se o tom nemínil bavit. Frajer, řeknete si, v jeho postavení ale pochopitelný přístup.

Jiná osobní zkušenost je z diskuse s personalistkou nadnárodní společnosti, která chtěla naplno využít principu diverzity pro změnu firemní kultury. Říkala, že ví o mnoha zaměstnancích, kteří jsou evidentně invalidní nebo na invaliditu aspirují, ale nepřiznávají to z důvodu obav z „diskriminace“ apod. Přitom firma je připravena a rozhodnuta s nimi začít pracovat, individuálně je podpořit nejen v jejich profesi. Využít jejich „jiného“ pohledu na dění ve firmě ve prospěch rozvoje firemního prostředí a kultury. Této (jistě bohaté) firmě určitě nešlo o slevy na dani z příjmu 18 tisíc ročně na OZP.

A jak to vidí zaměstnavatel?

Uplatňování rovných práv však ale může být kontraproduktivní z pohledu zaměstnavatele, který je podle § 81 zákona o zaměstnanosti povinen zaměstnávat 4% podíl osob se zdravotním postižením, a to pod sankcí – od roku 2025 navíc zpřísněnou. Odvod za neplnění „povinného podílu OZP“ každoročně roste a je téměř desetinásobkem daňové slevy. Těžko odhadovat, jaký přístup který zaměstnavatel zvolí. MPSV ČR mu protichůdnými právními předpisy asi nepomůže.

Základním předpokladem pro komunikaci i pro úspěšné zaměstnávání OZP je individuální přístup. Platí to nejen v sociálních službách, v posuzování pracovního potenciálu (jinak než od stolu a od papírů), v pracovněprávních vztazích i v konkrétní pracovní pozici. Lhostejno, zda na tzv „chráněném“ trhu nebo na volném trhu práce. A také při pomoci, asistenci na pracovišti – častěji nepřímé a neformální, vycházející ze stylu řízení a vztahů mezi spolupracovníky.   Jakákoliv snaha o „jednotné“ plošné a paušální přístupy povede k negativním důsledkům především pro samotné osoby se zdravotním postižením.

Jen poznámka na okraj: v článku je odkaz na počty osob se zdravotním postižením, kterých se opatření dotkne. Jsou to však čísla z výběrového šetření ČSÚ z roku 2019, která vyšla ze subjektivního vyjádření dotazovaných osob, bez ohledu na jejich přiznaný status. Celkový počet OZP v produktivním věku se dnes pohybuje okolo 420 tis., většina má přiznánu invaliditu 3. stupně, jen menší část (160–180 tis.) je osob v 1. a 2. stupni invalidity plus OZZ.

Karel Rychtář