V čem je problém pracovního uplatnění OZP
Víc než 25 let slyšíme o pojmech sociální rehabilitace, chráněné dílny, pracovní rehabilitace, chráněný trh práce, sociální podnikání, povinný podíl zaměstnaných OZP, integrace na volný trh práce a do společnosti….
Desítky projektů, většinou z evropských peněz, které přinesly spoustu námětů a návrhů, z nichž jen velmi málo se dostalo do legislativy a do praktického života. Spousta úsilí, peněz, jednání o návrzích, končících zpravidla návratem k původním „jistotám“ a prázdným frázím bez dopadu na nefunkční systém. Frustrace z problémů, které zdánlivě nelze vyřešit.
V čem je příčina? Hledáme a upravujeme nástroje, ale neřešíme podstatu. Stavíme nový dům na starých základech.
Všichni víme, CO chceme dosáhnout: dostat víc OZP na volný trh práce, ušetřit státní rozpočet, omezit spekulativní zaměstnávání OZP „účelovým“ způsobem. Zprůchodnit systém rehabilitace od pracovní neschopnosti k plnému pracovnímu uplatnění v těch případech, kdy je to možné. Náš společný problém je v tom, že nevíme JAK.
Všichni – od sociologů, lékařů a sociálních pracovníků až po zaměstnavatele vidíme každý jen „tu svou“ část příčin a následků.
Lékaři efektivně a stále lépe usilují o odstranění či snížení zdravotního omezení pacientů.
Důchodový a sociální systém vychází z rigidního pohledu na „úbytek nebo ztrátu schopnosti výdělečné činnosti“ poskytuje potřebným občanům osobní důchody, příspěvky a dávky.
Lidskoprávní organizace i sociální služby se zaměřují na zlepšení kvality života klientů a občanů.
Školy usilují o přístup OZP k plnohodnotnému a kvalitnímu vzdělání žákům a studentům.
Zaměstnavatelé na „chráněném“ trhu práce, sociální podniky, usilují o vytvoření a stabilitu vhodných pracovních míst svých znevýhodněných zaměstnanců.
Pokud je cílem snažení dostat maximální počet OZP zaměstnanců na volný trh práce, musí tento cíl podporovat všechny zmíněné články systému.
Použijme přirovnání k podniku, který nakupuje materiál a prodává hotové výrobky zákazníkům, nebo pro ně provádí opravy či servis. Pokud chtějí uspokojit a naplnit potřeby zákazníků, musí svou práci koordinovat. Od nákupu nebo příjmu zakázek přes personalistu, ekonoma, přípraváře, vlastní výrobu/servis až po manažery a obchodníky.
Z tohoto pohledu, kdy za podnik lze považovat MPSV ČR, je sekce zaměstnanosti ministerstva v roli „osamělého obchodníka“, s nímž nespolupracují ostatní články podniku. Musí improvizovat… a zájem zákazníků klesá. A jedná se o problém víc než chronický.
Smutný je pohled na frustrované úředníky, na zaměstnavatele na CHTP ošlehané větrem stupňované byrokracie a nedůvěry v budoucnost a směr vývoje. Podobný pohled je na většinu zaměstnavatelů na volném trhu práce, kteří se „bojí neznámého“ a přitom často hledají užitečné nové zaměstnance.
Ve firmě, která se dostane do takové situace, hledají majitelé/akcionáři nové vedení s novými přístupy a energií. Nebo rozhodnou o jejím zániku.
V tomto případě je akcionářem celá společnost. Proběhla valná hromada (volby) a máme nové vedení ministerstva.
Dokáže nové vedení začít řešit příčiny, a nejen následky problémů? Nebude to mít lehké.
KR
V čem je problém pracovního uplatnění? Na tuto otázku je jednoduchá odpověď. V současné době, která cílí na výkon, není zaměstnávání osob se zdravotním znevýhodněním prioritou vlády, ministerstva práce a sociálních věcí, ani žádné z vládnoucích stran. Tato skupina osob je v této společnosti nežádoucí a je postavená na okraj zájmu. Já bych se to nebál nazvat diskriminací. Z této skutečnosti vyplývají další likvidační kroky ze strany lékařů, MPSV, potažmu ÚP. Naposledy podporovala vláda chráněné dílny, jejich vznik a rozvoj v roce 2000. Přidělované finanční prostředky také tomu odpovídaly. Poslední ministr, kterého tato problematika skutečně zajímala, byl pan Zdeněk Škromach. Z naší strany jsou to jen výkřiky do tmy, které nikoho nezajímají.
Článek globálně popisuje, co by měly dělat jednotlivé složky společnosti a jak by měly spolupracovat, aby se dostalo více osob se zdravotním postižením (OZP) na volný trh práce, ušetřil státní rozpočet, omezit spekulativní zaměstnávání OZP „účelovým“ způsobem.
Zapomnělo se však na ty, kterých se to nejvíce týká, samotných OZP. Ti první mohou např. zamezit spekulativnímu zaměstnávání OZP, pokud něco takového prostě nepřijmou.
Každý OZP (a třeba i s pomocí poradců) by měl sám odhadnout, co nemůže, co jej limituje a kde se nemůže uplatnit.
U mladých lidí se zdravotním znevýhodněním jsou to právě školy, které by měly usilovat nejen o plnohodnotné a kvalitní vzdělání, ale především individuálním přístpem vést žáka se zdravotním znevýhodněním takovým směrem, aby mu absolvované vzdělávání k něčemu bylo a pomohlo k takovému uplatnění, které by mohl zastávat. K čemu je obor “pečovatel”, když zdravotní handicap vylučuje výkon takového povolání?
U těch nejvíce postižených mladých lidí je to pak o prodlužování často neefektivního vzdělávání na různých oborech, po kterém stejně tento mladý zdravotně postižený po dovršení 26 roku zůstane “doma” v péči opatrovníka (většinou rodiče). Problém je také v tom, že náš školský systém mnohdy nemá, co těžce zdravotně postiženému žákovi nabídnout.
I lidé, kteří o zdraví přicházejí nebo přijdou během svého produktivního života, musí řešit otázku, zda svou původní profesi mohou dál vykonávat, a pokud ne, co dál? Zůstanu jen na invalidním důchodu, který v žádném případě nenahradí dosavadní příjem ze zaměstnání? Bude to dostačující příjem i s nějakými dalšími dávkami? Je pak frustrující nejen poklesl příjmu osoby/rodiny, ale dostaví se i zklamání, že nelze již žít tak, jako doposud, spousta věcí zůstane nenaplněna.
Velká většina zdravotně postižených ani s odborníky (bilanční diagnostika) neumí správně vyhodnotit své možnosti, třeba i za cenu toho, že práci, kterou by mohli zastávat, je prostě nebaví. Pro mnoho z nich je frustrující, že to, co zvládali před nemocí/úrazem, už nezvládají, a nenajdou dost sil a motivace dělat něco jiného.
Spousta těch, kteří procházejí tzv. pracovní rehabilitací na úřadech práce, vůbec nejsou pro pracovní uplatnění připraveni. A ještě se asi nestalo, že by byl uchazeč o práci odeslán do sociální služby (sociální rehabilitace a terapeutická dílna).
A pod rouškou rovných práv a příležitostí pak srovnáváme nesrovnatelné. Jak můžeme srovnávat pracovní pozici, kterou zastává člověk bez zdravotního omezení, se “stejnou” pracovní pozicí, při které nelze očekávat plné nasazení a je tak upravena podle možností člověka s omezením?
Musí se začít motivací a setkáváním s podobně postiženými lidmi.
Nezastupitelnou roli zde mají právě neziskové organizace, které se zaměřují obecně na pomoc zdravotně znevýhodněným. A nemusí jít hned o aktivity směřující k pracovnímu uplatnění. Stačí různé volnočasové aktivity, kde se scházejí podobně “postižení”, ti s čerstvou zkušeností s těmi, kteří již mají za sebou roky hledání, zklamání, nalezení nového smyslu života (říkejme jim třeba peer “konzultanti”). Je to hodně na dovednosti organizace, aby taková setkání byla přínosná pro jejich účastníky. Pro nováčka v roli zdravotně znevýhodněného, aby se něco dozvěděl a pochopil, i pro peer konzultanta, který pomáhá. Tento stupeň předpřípravy na jiné pracovní uplatněn je k nezaplacení. A není to jen o získávání dovedností prostřednictvím sociální rehabilitace a terapeutických dílen.
To není segregace, ale významná etapa, která je velmi přínosná.
Velmi také záleží na samotném naturelu daného člověka. Této otázce se věnuje velmi málo pozornosti. Někteří lidé jsou “bojovníci”, nevzdají to, mnozí tak průbojní nejsou a trvá jim vše delší dobu a zde může převážit rezignace nebo se k vlastnímu zapojení dostávají hůře a pomaleji. Záleží i na zázemí, které mají, na správné podpoře blízkých („netlačit na pilu“, ale podporovat, dát tomu čas).
Úpěnlivá snaha dostat co nejvíce OZP na volný trh práce se tak může míjet účinkem nejen z důvodu, že je něco špatně nastaveno nebo že jednotlivé složky společnosti nespolupracují optimálně, ale hlavním důvodem může být objektivně špatně přijímané změny k horšímu v životě jedince.
Běžný pracovní trh je zaměřen na výkon v práci, a pokud si zaměstnavatel s pracovníkem OZP nevyjasní svá očekávání, nedocílí oboustranně výhodné spolupráce, fungovat to prostě nebude. A chráněný trh práce je tu od toho, aby s podporou státu dal za výhodnější podmínek příležitost i těm, kteří marně hledají anebo ani nehledají uplatnění na volné trhu práce. Zaměstnavatelé na chráněném trhu práce jsou často také „sociální“ pracovníci, kteří řeší se svými zaměstnanci i soukromé záležitosti, protože lidé se zdravotním znevýhodněním si v mnoha situacích neumí poradit. To se obvykle týká lidí, kteří si svůj úděl nesou od narození nebo útlého mládí a moc nepoznali teplo rodinného „krbu“ a neměli vzory chování.