Za to ty prachy nestojí…!!!
Tome, jak tě tak poslouchám, tak jsi byl stejný, jako je mnoho mladých lidí, kteří se ženou někam za vysněným životem. Cítí se dobře, když vidí, že mají v práci úspěch, jsou zdraví, nepřemýšlí, že by to někdy mohlo být jinak, užívají si, práce je naplňuje, a tak neváhají dělat od nevidím do nevidím, mohou se chlubit „krásným životem“, nádherným bydlením, cestováním, značkovým oblečením… Mohu tě poprosit, o to, že by ses podělil o svůj životní příběh?
Jsi stále mladý chlap a život máš před sebou… Kdy u tebe nastal zlom?
Ano, máš pravdu, byl jsem mladý, výkonný, úspěchu chtivý… Vystudoval jsem ekonomiku, pak jsem nastoupil jako business konzultant k jednomu mobilnímu operátorovi, tam jsem pracoval 8 let, práce mě bavila. Komunikoval jsem s klienty, řešil nabídky, realizoval obchodní případy. Po cca 8 letech jsem si ale řekl, že je čas změnit prostředí a měl jsem na výběr ze dvou nabídek ve dvou našich největších městech. Z osobních důvodů jsem se rozhodl přestěhovat do jihomoravské metropole. Chvíli jsem pracoval v pozici klientského servisu pro energetickou společnost, chvíli pak i pro velikou IT firmu. Tady ale byly velké problémy s realizací projektu, na který jsem byl přijat, tak jsem se rozhodl jít cestou osamostatnění se. Měl jsem blízko k financím. Stal se ze mě hypotéční makléř na volné noze.
Jsem člověk, jako asi každý, mám rád úspěch. Mám rád, když se daří. A ono se mi dařilo. Moc se mi dařilo. Jenže!
S jídlem roste chuť. Co se stalo?
No vlastně nic, jen jsem se uvařil vlastním úspěchem. Pracoval jsem 12-14 hodin denně. Schůzky, jednání s klienty, zpracování nabídek, obchodních případů, spousty jednání, telefony, stále jsem něco řešil. Byl jsem úspěšný, vydělával hromadu peněz, a hromadu jich také odvedl státu…😊 Furt jsem jel na plný plyn. Měl jsem pěkný vztah, byl jsem šťastný. Měl jsem krásný nový byt. Ale jak jinak, než na hypotéku, vždyť jsem byl hypotéční makléř, že? A kdybych měl jednu hypotéku, ale já jsem měl tři. Ale proč ne? Vše vypadalo, že je zalité sluncem. Neskutečně se mi dařilo.
Pád dolů
Jednoho dne jsem si dovolil na chvilku „vypustit“ a odjel jsem na pár dnů s přáteli na řeku. Chtěl jsem si jen užít trochu volna. Prásk z čistého nebe. Přišla první ataka. Tři dny jsem nespal. Bylo to strašný. Začal jsem slyšet hlasy. Nemohl jsem se s tím vůbec srovnat. Po nějaké době to ustalo. Ale ne na dlouho. Asi po dvou měsících jsem dostal ataku znovu. Bylo to v Řecku na dovolené. Byl to příšerný stav bezmoci. Nemohl jsem spát. V hlavě jsem měl neskutečný zmatek. Hlasy, které mě neustále atakovaly, nadávaly, tlačily do něčeho. Byl jsem z toho absolutně na dně, vyčerpaný…
Teď už vím, že byla veliká chyba, že jsem se za tento stav styděl a nechtěl si ho připustit a neřešil jsem to včas. Snažil jsem se téměř 2 roky s tím nějak aspoň pracovat, ale výkon šel dolů, začaly problémy snad ve všech částech mého života. Pak jsem se zhroutil. Přišel jsem o vztah. Přišel jsem o svůj vysněný nový byt. Musel jsem ho prodat, neměl jsem z čeho platit hypotéku. Nedokázal jsme uvažovat v souvislostech a strategicky přemýšlet. Přestěhoval jsem se do malinkaté pronajaté prázdné garsonky, kde jsem strávil dva roky na matraci na zemi.
Začal jsem navštěvovat lékaře. Zkoušeli mi nasadit všemožné léky a když se podíváte na příbalové letáky na nežádoucí účinky, tak jsem měl snad všechny i ty, které tam nejsou napsané. Hrozné, opravdu hrozné to bylo. Požádal jsem na Úřadu práce o podporu, abych vůbec měl na chleba. Po 4 letech od vypuknutí nemoci mi někdo poradil, že mohu požádat o invalidní důchod. Požádal jsem si o něj a důchod mi nakonec přiznali.
Konečně léčba
Trvalo to moc dlouho, než jsem se odvážil vůbec vyjít z domu a znovu se postavit na nohy. Chodil jsem na soukromé psychoterapie, které mě stály moc peněz. Bohužel mi nikdo nenabídl, že i psychoterapeutickou péči bych mohl mít řešenou přes zdravotní pojišťovnu. Léků jsem bral po hrstech. Po dlouhé době jsem si zkusil najít novou práci. Nastoupil jsem do jedné společnosti jako projektový specialista, ale i když jsem nastoupil pouze na poloviční úvazek, nevydržel jsem tempo. Nevydržel jsem tlak, který standartní firmy na lidi vyvíjí. Měl jsem problémy s komunikací, nezvládal jsem mluvit s lidmi. Práci jsem po velmi kratinké době musel opustit.
Pak jsem nastoupil do bankovního sektoru jako hypotéční specialista. Vypadalo to, že se vracím ke svému. Ale situace se opakovala. I když poloviční úvazek, tak můj mozek nebyl kapacitně schopen pracovat. Nezvládal jsem ani vzít telefony. Musel jsem ve zkušební době dát výpověď.
Potom jsem si našel práci ve společnosti, která byla zvyklá pracovat s lidmi s hendikepem. Začal jsem pracovat v kavárně, kde byly zaměstnaní téměř samí invalidé. Ale byli to lidé s jiným mentálním nastavením i potenciálem. Být sám psychicky na hromadě a ještě být na pozici pomocných prací a s lidmi s takovými diagnozami, jaké měli… nebylo to vůbec jednoduché. Psychicky jsem klesal dolů a dolů.
Co bylo dál?
Zkuste si to představit.
Děláte hypotéčního makléře, pracujete na zajímavých projektech, v hlavě vám lítají miliony, dokážete zvládat spoustu věcí, rychle počítáte, máte analytické uvažování… a najednou prásk… a nezvládáte nic… pak se srovnáte, nastoupíte zpět i když na poloviční úvazek, ale nejde to. Nejste schopen komunikovat s lidmi… Nemáte vůbec nic z toho, co jste kdysi měl. Jste sám, v pronajatém pidi bytečku, tak tak zaplatíte nájem a chodíte do práce, kde jen sbíráte hrníčky od kafe a utíráte stoly hadrem. Do toho přišel „covid“. A vy nemůžete nikam, nemůžete nic a ještě vás vyhodí z práce, protože se kavárny zavřely a nemůžete už ani utírat ty stoly a sbírat špinavé nádobí. Napadají vás hrůzné myšlenky.
Jak se ti podařilo se z toho dostat?
Pak jsem najednou viděl inzerát, že v jedné firmě, která zaměstnává osoby se zdravotním postižením hledají administativního pracovníka. Neváhal jsem a zavolal tam. Domluvili jsme si schůzku. Protože to covidové období bylo šílené i pro firmy, tak jsme pohovor několikrát překládali. Nakonec jsme se potkali.
Dostal jsem nabídku pracovat v této firmě jako podpora HR konzultantů. Bohužel jsem ale nebyl schopen dělat to dlouhodobě. Ale díky vstřícnosti vedení firmy jsme se nakonec domluvili a moje pozice se změnila na administrativního pracovníka. Většinu pracovní doby pracuji s daty, pracuji na počítači a díky dlouhodobé nemoci původní paní asistentky jsem převzal i část její práce. Práce je nyní různorodější. Jsem rád, že pracuji někde, kde je vstřícnost, pohoda a není na mě vytvářený velký tlak. A také tam, kde mají zkušenost i s lidmi , kteří mají postižení jako já.
Je potřeba si uvědomit, že invalidita není vždy viditelná. Nejezdím na vozíku, nechodím o berlích, nemám slepeckou hůl, moje postižení není vidět. Přesto ale mám 3. stupeň invalidního důchodu a bez práce a pocitu, že jsem potřebný bych tady asi možná už nebyl.
Pokusil jsem se opakovaně pracovat na volném trhu práce, ale nejde to.
Nutně potřebuji na práci klid, prostředí bez stresu, bez tlaku na výkon, dost času na zadanou práci (určitě násobně víc, než by potřeboval zdravý jedinec), velmi fajn je i možnost pružné pracovní doby, možnost alespoň někdy pracovat na home office, mít čas na regeneraci, možnost si naplánovat návštěvu lékařů. Volný trh práce není přizpůsoben k zaměstnávání lidí se zdravoními problémy. Podpora ze strany státu pro firmy, kteří nám, zdravotně postiženým, dají šanci je nutná. Bez toho bychom skončili v čekárnách lékařů, psychiatrických ordinací, nebo v blázinci.
Tome, co bychom si měli z tvého příběhu vzít?
Za ty prachy to nestojí!
Napište odpověď
Chcete se připojit k diskuzi?Přidejte komentář!