Podruhé narozený
Ahoj Zbyňku, dlouho jsme si už nepovídali o tom, kam tě zavál pracovní život. Tak, co teď děláš? Jak se máš? Jak se ti podařilo vypořádat se se zdravím po té příšerné autonehodě v roce, tuším, 2002?
Ahoj, jojo, máš pravdu, je mi teď 21 let (laškovný smích). Ale dle občanky mi je 45. Na jaře 2002 jsem v noci při návratu z práce potkal teréňáka, s řidičem, který pak nadýchal slušné číslo. No vlastně nenadýchal, protože si vyrazil zuby (úsměv). Ale z krve mu v nemocnici naměřili, že jel asi po několika pivech nebo nějakém tom panáčku. To jeho velké terénní auto toho mého malého „třídvéřáka“ roztrhlo jak papír a slisovalo ho na placku. Doslova. Plechy v kufru byly roztržené jak papír, moje sedadlo bylo na místě spolujezdce a stlačené tak na 1/3 původního rozměru.
Tak to musel být hrůzostrašný zážitek…
Já si vlastně ale nic z toho nepamatuju. Moc dlouhou dobu jsem ležel v komatu. Andělíčci se asi nadřeli. Operace trvala strašně dlouho, většina orgánů v břiše bylo na kaši a plus krvácení do mozku. Lékaři mojí mamce sdělili hodně blbou informaci, že mi nedávají skoro žádnou šanci na přežití, že to byl masakr. A když bych se prý náhodou „vrátil zpátky“ z kómatu, že to bude hodně moc těžké. Že si nemá dělat si moc velké naděje. Tohle já vím jen z vyprávění. Vím, že se ségra a mamka propojily i s léčiteli a „makalo“ na mě spousta lidí i mimo špitál.
Mám i zážitek z toho světa tam někde jinde. Asi jsem byl už na definitivním odchodu, protože si zřetelně vybavuju, jak jsem byl ve světle. A jak tam bylo dobře a nechtělo se mi vracet. Ale najednou jsem si uvědomil, že ségra má dva malé kluky, jeden necelých 9 let a druhý 4 roky. Nevím, jak je to možné, ale já jsem najednou měl pocit, že nesmím odejít do toho jiného světa, do světla. Že by z toho tihle moji synovci měli trauma. Stejné trauma, jako jsem měl já, když jsem byl malej a když mi umřel táta. No a tak jsem se po mnoha týdnech probral z kómatu.
Byl jsem totální ležák, neuměl jsem vůbec nic. Nebyl jsem ani jako mimino, protože to se aspoň může hejbat. Jen jsem ležel a neuměl vůbec, ale vůbec nic. Ani se pohnout ani mluvit, prostě nic. Tak začalo po kómatové dlouhé době nové dlouhatánské martirium mého návratu do funkčního života.
Jak se ti to vůbec povedlo? Teď vypadáš, že jsi celkem v pohodě, na první pohled nevypadáš, že bys měl mít nějaký zdravotní problém.
Dlouho trvalo, kdy jsem pouze mrkal na cedulky ANO/NE. No, zkraťme to. Po nějaké době na ARO, JIP, chirurgii, LDN… jsem se dostal do rehabilitačního zařízení – do Hamzovy odborné léčebny na Košumberk. Z chrudimské nemocnice odjížděl ležák. Ano ležák. Totální ležák na plínách s proleženinami, téměř nemluvící…
Na Košumberku začal doslova teror. Rehabilitační sestřičky mě mučily a mučily (potutelný úsměv). Prý jsem řval bolestí, prý jsem je i pokousal… Když jsem začal trochu mluvit, tak jsem jim i prý moc sprostě nadával. Moc si toho nepamatuju. No… chuděry, užily si se mnou asi dost peklo. Asi obrovský strach v mém mozku mě tehdy blokoval. Na pokoji nás leželo dost a v podobných stavech, jako jsem byl já.
Ale, co si vzpomínám, tak je zážitek, kdy jsem zjistil, že to půjde. Že zas začnu žít. Ruce mi pomalinku začínaly fungovat, že jsem se s pomocí i přitáhl do sedu. Ale nohy nefungovaly vůbec. Najednou se mi chtělo na malou. Sestřička nereagovala na zvonek. Ale chtělo se mi fakt už moc. No a mě se v hlavě zrodil plán. Přece se nepočúrám do postele, svalím se na zem a doplazím se na balkon. Tam se pokusim rukama vytáhnout na zábradlí a vypustím se z balkonu dolů (úsměv).
To… jako opravdu? (údiv)
Jojo, na WC to bylo moc daleko a balkon jsem měl vedle postele. No a na tom balkonku, když jsem tak byl na těch kolenou a rozpuštěný, vypuštěný (hurónský smích), tak mi asi seplo něco mozek a prolítla myšlenka, že by to mohlo jít i do stoje. Tak jsem se z těch kolen nějak vší silou do stoje vyškrábal. Najednou je vedle mě sestřička a říká: „Tak tě pozoruju, co to tady vyvádíš a vidíš, jde to, že jo? Chce to jen se rozhodnout a chtít.“ No a pak už to šlo nějak vše rychle a na Vánoce jsem byl už doma u mamky. Blbě, ale chodil jsem. Tělo, ale i hlava dostala pořádnou pecku. Takže mi zůstal velký problém s udržením pozornosti a musím si dávat pozor na únavu. Dlouho jsem bral preventivně léky na epilepsii. Někdy prospím celé dny. Jindy to jde.
Co nastalo , když ses vrátil domů?
No, šlo to pomalu. Hodně pomalu. Potýkal jsem se s únavou, neschopností vstát z postele. Ale naštěstí mám rodinu, mám i fajn kamarády a známé. Začal jsem chodit okukovat, jak chlapi hrají šachy. Chodíval jsem tam občas před nehodou. Je zajímavé, že po bouračce mi matika a i ty šachy vcelku šly, i si pamatuju spoustu věcí před nehodou, ale nové věci, to je velký problém. Začal jsem znova jezdit na kole. Samozřejmě, že ne závodně, protože ten fyzický výkon moje tělo už nezvládalo. Ale dojedu si třeba za klukama na šachy. Svaly si vzpomněly na mou sportovní „kariéru“ (úsměv), ale mozek stávkoval. A tak chodím znovu hrát šachy, ale taky uhraju slušně tak jen jednu partii a mozek pak odpadá v soustředění, ale mám režim. Jsem rád, že můžu mezi lidi a že mě vzali mezi sebe.
A práce? Našel jsi uplatnění? Ty jsi byl přece kuchař a měl jsi plány jet na loď, ne?
Víš, co jsem začal? DĚLÁM DO VČEL (smích na obou stranách). Ne, vážně… našel jsem si koníček a včelky mě strašně uklidňují a nějak mi dávají harmonii. Začal jsem s dvěma včelstvy pár let po úraze, Vlastně mě k tomu nějak dovedla ségra, která má paradoxně na včelí píchnutí alergii a jeden starý pán ze šachů. Teď mi doma nadávají, že jsou včely a med všude. Ale mě to naplňuje. Dělám, když mi to zdraví dovolí. Když mi není dobře, tak nedělám. Pohltilo mě to. Včely potřebují řád a systém a to mi pomáhá neupadnout do pesimismu a těžkých depresí. Moc jsem se učil od starých včelařů.
Dobře to je koníček a co práce? Našel jsi i zaměstnání? Je v Chrudimi možnost pro OZP práci najít?
V průběhu těch spousty let od bouračky jsem se snažil vracet ke kuchařině. Nemůžu dělat klasického kuchaře. To bych fyzicky a ani psychicky už nevydržel. Zkusil jsem, ale nezvládl jsem to ani na zkrácený úvazek. Šéf tehdy nechápal, že prostě to nezvládám. Není možná na mě na první pohled postižení vidět, ale mozek nezvládá se soustředit a i fyzicky odpadám. Kuchařina je příšerná rasařina. Ale občas jsem chodil na dvě hodiny vypomáhat do školní jídelny, pak i do restaurace. Ale vždy jen krátkodobě.
No a nyní jsem v alternativní jídelně a vaříme zde zdravou kuchyní. Pomáhám zadělávat chleba a připravuju občas nějaká jídla. Jsem jen na pidi úvazek a i mi vyjdou vstříc, když mi zdravotně není nejlíp, že to někdo vezme za mě. Jsme tam skoro všichni s nějakými zdravotními problémy a to je dobře, protože najít práci s mým omezením v klasické gastronomii je nereálné, stejně tak nemohu jít někam do skladu nebo dělat fyzickou práci.
Co to pro tebe znamená mít jako OZP zaměstnání?
Firma mi dává práci (a dokonce v mém oboru) a tím i nějaké sociální zařazení a pocit, že jsem k něčemu. Jsme součástí chráněného trhu práce. A vím, že bez podpory by to nebylo udržitelné. Občas někdo lamentuje nad tím, zda by nebylo jednodušší takovéto firmy zrušit a nás invalidy nechat někde v „skanzenu“. Ale spočítal někdo, kolik by to stálo? Sice na nás nějaké dotace paní majitelka bere, ale když bych tady nebyl zaměstnaný (mimochodem odvádím daně jako každý jiný zaměstnanec, tedy vracím peníze do státního), kolik bych stál stát? Určitě by psychika zafungovala, rozběhly by se deprese, nemoce, víc by bylo návštěv po doktorech…
Co bys chtěl zdravým lidem říct?
No… (úsměv), ani nevím…
Snad to, že mi bylo 23, byl jsem zdravej mladej kluk, plný života, elánu, chodil jsem s holkou, jezdil jsem závodně na kole, makal jsem na horských chatách jako kuchař, plánoval jsem si jet vařit na zaoceánskou loď… Život jsem měl před sebou. A pak jarní metelice, opilý řidič protijedoucího auta, smyk… prásk ….. a vše bylo minulost. Asi jsem byl v blbej čas na blbým místě? Nebo ve správný čas na správným místě (pozvižení obočí)? Kdo ví. Asi bych se nedostal ke včelaření, protože na zaoceánské lodi asi včelí úly nemají (úsměv).
Všechno asi má svůj smysl, nicméně tuhle zkušenost bych nikomu nepřál. Hlavně vím, jak to zkomplikovalo život mamce a celé rodině. Vím, že nebýt jejich finanční podpory, střechy nad hlavou, tak bych možná zůstal v nějakým ústavu nebo byl zátěží a čerpal dávky všemožných podpor. Rodina mi pomohla i najít práci a podporovala mě po psychické stránce, bez nich bych se do práce, byť na krátký úvazek, asi neměl odvahu vrátit. Takže, kdo je zdravej, za vteřinu může potřebovat pomoc jako já. Nesuďte.
Jak by ses teď, 23 let po autonehodě, popsal? Kdo jsi, co ti dělá radost?
Kdo jsem? Zbyněk (smích). Občas prý „Šípková Růženka“ (smích). Stal jsem se takovým malým hobíčkovým včelařem a peču pár kousků chleba. Mám radost, když vykyne chleba, když se člověk usměje, poděkuje za dobré jídlo. Když je rozumné počasí a včelky mají co sbírat. Že můžu po rodině svůj med rozdávat, že to má smysl, že chutná. Teď mám radost, že napršelo a rostou houby. Možná pro někoho moc jednoduchý obyčejný život, ale mám radost, že ŽIJU.
O čem si budeme povídat příště?
Asi by bylo fajn se spíš zeptat mojí mamky. Protože nebýt jí a ségry a dalších lidí kolem, tak tady teď spolu nemluvíme. Možná bych ani nebyl a nebo byl a byl jen ležák někde v eldéence…
Blanka Benešová
Obdivuhodný příběh a úžasně statečný člověk i lidé v jeho okolí. Zaujaly mě např. věty: “Firma mi dává práci (a dokonce v mém oboru) a tím i nějaké sociální zařazení a pocit, že jsem k něčemu. Jsme součástí chráněného trhu práce. A vím, že bez podpory by to nebylo udržitelné. Občas někdo lamentuje nad tím, zda by nebylo jednodušší takovéto firmy zrušit a nás invalidy nechat někde v „skanzenu“.” Nesmíme dopustit, aby se rezignovalo na možnost pracovat i pro OZP, aby nám vzali či poměrově snížili ještě více příspěvky pro jejich zaměstnavatele, protože tohle jsme už zažili před rokem 1989. Postižení lidé byli “uklizení” v sociálních ústavech a pokud se někde objevili, hledělo se na ně jako na “exoty”. Viděla jsem to sama, když jsem jezdila na rehabilitace do Hrabyně, kde byl i sociální ústav, schovaný v lese s primitivním zázemím, ale nedaleko se postavil milionový památník Ostravské operaci a našim “osvoboditelům”. Nedopusťme, aby se něco podobného vrátilo!